BODY CHMELOVÉ STEZKY

Chmel je otáčivá liána;schopnost šplhat téměř po všem je výsledkem evoluce a konkurenčního boje o světlo. Pomáhají mu jednak zpětné háčky na lodyze, kterými je schopen přichytit se povrchu kůry stromů nebo jiných opor, i otáčivý růst ve směru hodinových ručiček. Toho je využito i ve chmelnicích.

2. Jak chmel šplhá

Schopnost chmele rychle šplhat téměř po všem je nejspíš výsledkem evoluce a konkurenčního boje o světlo: chmel ve volné krajině vyrůstá na jaře ve stinných patrech lužních lesů a musí být schopen včas dosáhnout korun stromů, než se koruny plně olistí. Pomáhají mu v tom jednak zpětné háčky, kterými je schopen přichytit se i na mikrotrhlinky povrchu kůry stromů nebo jiných “opor”, ale hlavně otáčivý růst pouze ve směru hodinových ručiček. Na růstu chmele (který může být až 25 cm denně) jsou zajímavé i některé jeho konzervativní parametry: jedna otočka špičky výhonku trvá zhruba dvě hodiny a zachovává konstantní zakřivení šroubovice (tj. vzdálenost mezi otočkami zůstává stejná bez ohledu na průměr “opory”). Co to pro chmel přesně znamená a jaký to má ekologický význam, je nicméně nejisté.

V historii se chmel pěstoval původně v zahradách a na tzv. “chmelištích”, systematické budování chmelnic bylo až výrazně pozdější záležitostí a za vzor si bralo vinařství: lineární struktura chmelnic a pěstování v řádcích tedy kopíruje pěstování vinné révy. Jako opora chmele byly využívány různé zídky a bariéry. Pěstování chmele zprvu vycházelo z vinařství, chmelnice byly považovány za zvláštní druh vinic. Už ve druhé polovině 16. století působil v Žatci cech "vinařů-chmelařů". Stále postupující specializace chmelařství se projevuje už před polovinou 17. století, od kdy se v zápisech pravidelně používá samostatné označení "chmelaři." Později začali chmelaři využívat tyče, po kterých se chmel šplhal a bylo snažší ho sklízet.

Zajímavost:

Chmel může dorůst do výšky nižších stromů v luhu, tedy cca do 10 metrů.