BODY CHMELOVÉ STEZKY

Chmel byl známou léčivou rostlinou i pochutinou dávno před využitím pro výrobu piva. Domestikace probíhala přes sběr divokých odrůd a nesystematické pěstování v okolí sídel až k dnešním chmelnicím. První doložené pěstování chmele však není na Žatecku, nýbrž jižní Moravě,na konci 1. tisíciletí n.l.

7. Spolu a chutně: soužití chmele a lidí

Většina úzkých vazeb mezi člověkem a domestikovanou rostlinou začala náhodou, nebo často komplikovanou shodou okolností. Jedním z hlavních důvodů domestikace rostlinných druhů přitom často bývají léčivé nebo omamné/uklidňující účinky obsahových látek. Chmel přitom zahrnuje obojí: funguje jako antiseptikum, má prokazatelně protirakovinné účinky a některé jeho obsahové látky mají poměrně silné zklidňující účinky (není náhodou, že blízce příbuznou rostlinou je konopí seté).

Jako planě rostoucí byl chmel znám již od starověku. Rostl divoce v křovinatých lesních okrajích a na březích potoků a řek. Chmelové hlávky byly sbírány a tehdejší zemědělci teprve sbírali zkušenosti s touto rostlinou. Počátky sběru chmele (chmelových hlávek) souvisely s jeho využitím v léčitelství. Byl například používán pro čištění krve. Výhonky chmele byly vyhledávány jako jarní poživatina. Odtud pokračovalo využití chmele k přípravě nálevů a ochucování samovolně kvašených nápojů a medovin. Je zřejmé, že hlavně v místech jeho největšího rozšíření se planý chmel uplatnil při ochucování a prodlužování trvanlivosti dávných piv. Původní piva, tedy alkoholické nápoje připravované ze škrobnatých semen složitějšími technologiemi, než nápoje vznikající samovolným kvašením, byla vynalezena na více místech. Velmi pokročilá výroba piv, navazující na starší zkušenosti na Blízkém východě, je podrobně doložena z počátku 3. tisíciletí př. n. l z Egypta. Původní piva byla nechmelená a zcela odlišná od pozdějších piv chmelených a jistě i dnešních. Znalost výroby piv se šířila a na významu získávala především v těch oblastech, kde se tolik nedařilo vinné révě.

O rozšíření chmele u nás se zmiňuje zastavení číslo 4; mezi prvními výskyty “divokého” chmele v nivě Ohře a jeho prvním prokazatelným využitím uplynulo několik tisíc let. Pravděpodobné však také je, že byl chmel “domestikován” několikrát, zmiňuje se o něm například již Plinius Starší (23 – 79 n.l.) ve své encyklopedii přírodních věd (Naturalis historia) a nazývá ho „lupulus, lupus salictarius“ a má jej za kulinářskou pochoutku. Prvně byly tedy nejspíš pozřívány jeho křehké jarní výhonky.

Z našeho území je chmel známý například z výzkumů rostlinných makrozbytků koňských stájí z vrcholného středověku; chmel byl součástí krmiva koní, nejspíš byl přidáván do píce kvůli jeho zklidňujícím (sedativním) účinkům. Do piva se začal chmel přidávat až ve středověku.

Z divokých odrůd chmele byly v minulosti vybírány ekotypy vhodné pro pěstování. Kdy a jak byl planý chmel převeden ve formu kulturní, ušlechtilou, se dosud nepodařilo zjistit. Nejstarší dostupné písemné záznamy o používání chmele k výrobě piva pocházejí od národů v oblastech severního Kavkazu. Tzv.„Nartský epos“, datovaný do období 7. – 8. století př. n.l., s mýty ze života Nartů, předků dnešních Osetů, obsahuje v jednom z příběhů návod na přípravu opojného nápoje ze sladu a chmele.

Nejstarší místa s doloženým výskytem chmele u nás jsou: Mikulčice (8. -10. století), Olomouc (10. – 11. století), dále pak Most, Jihlava, Opava, Prachatice, Praha, Přerov, Tábor, Uherský Brod, Uherské Hradiště a Nymburk (13. – 16. století). Chmel byl zakládán také při klášterech a církevních statcích, proto o jeho pěstování nacházíme četné záznamy u augustiánů, premonstrátů, cisterciáků, dominikánů nebo benediktínů. Ke zkulturnění chmele došlo pravděpodobně ve střední Evropě, kde se hojně pila medovina kořeněná chmelem. Původně byla pro přípravu kvašených nápojů využívána vřesna, případně další byliny, jenže ve střední Evropě vřesna nerostla, a tak zde byly kvasy kořeněny a konzervovány chmelem, z čehož vzniklo pivo dnešního typu. K rychlému šíření chmelených piv a sběru i pěstování chmele přispěl rozvoj obchodu s obilím, dováženým po řekách a podél pobřeží do oblastí severozápadní Evropy, kde vzrůstal počet obyvatelstva a docházelo k dlouhodobému nedostatku obilí.